Květen 2010

Snad to jednou bude lepší...

31. května 2010 v 22:14 | Áťa |  end
Když mám debilní náladu (což je poslední dobou hodně často), neskutečně mě baví psát... Tak se to asi bude odrážet u tebe,my dear diary... Jako by to bylo jednodušší,psát k jiné,imaginární osobě... Budu ti říkat Sára.Protože to byla moje první,opravdová a nejlepší kamarádka...Jenže pak se něco stalo a... to je jedno.Prostě ty,Sáro.

Tak,abych se vypsala...To jediný pomáhá,protože už nikoho nebaví poslouchat moje kecy o tom,že toho lituju,ale vrátit se to zpátky nedá. Je pozdě...
Když nad tím ale teď chvíli přemýšlím,spíš mě mrzí to,že jsem ztratila jednoho skvělýho kamaráda,co umí naslouchat,než aby mě mrzelo,že jsem ztratila přítele....No,neztratila a ty víš,jak to je... Už to nechci psát znova.Tohle stačí.

Jediný, co mě teď drží v naději jsou ty slova,že jednou... Jednou.To může být taky za pár let.A já mám strach,že už to s nikým nebude takový,jako s ním.

Prostě jsem to pojebala, a to jen proto,že nezvládám školu a budu se stěhovat...Sto kiláků daleko. No,tak vidíš,už se pořád opakuju i tady...Tohle nejde...Co mám dělat,sakra?

Pojmenovala jsem ji Trinity...

31. května 2010 v 16:16 | Áťa |  Vlna úžasnosti zaplavila zbytky normality...
.....
Nevšímejte si mě,nebo toho pokoje... důležitá je ona,ta,která se již asi týden jmenuje Trinity,jen jsem to zapomněla napsat...Ano,Trinity je moje ortéza na pravý ruce :D

Pak bych vám chtěla poděkovat za podporu...Nevím,jestli je to díky tomu,ale tak nějak jsem si s ním promluvila znovu,a vypadá to, že jsem ho neztratila úplně,aspoň kamarádi bychom mohli bejt...časem. Teď jsem to vše pojebala dost.

Taky jsem dneska bojovala...se štípacím automatem v MHD. Ráno dost lilo,a tak jsem měla jízdenku rozmočenou.Nastoupila do busu,a šla na něj.Lístek fošklivá,nechtělo se mu procvaknout...Tak jsem tam stepovala až do další zastávky,kde se mi podařilo vyhrát.Celej autobus ale ze mě měl děsnou srandu.Bastardi škodolibý.

Taky nechápu osud...Další škodolibá potvůrka. V sobotu večer jsem byla u táty a psala si s K.To je můj po dvou letech znovuobjevený kamarád.A debata sklouzla k tomu,že se tam bojim,protože všichni spí,a v domě je hnusná tma.Tu se najednou K. ozval,že se klidně zastaví mě zachránit... Ukacávala jsem ho,že ne...A nakonec jsem s ním málem šla v 11 večer ven...Jen tak. Bohudík jen málem,protože jsem furt rozdejchávala věci popsaný v minulým článku,aneb trable s J. Nechtěla jsem,ale... Kamarád,ne,přece... Jenže po zkušenostech s "kamarády"... Ne,děkuju,nechci.


By thw way...Akce "Stěhování" se přesunula o 100 km dál,do velkýho baráku,kde je obejvák o výměře celýho našeho stávajícího bytu :).Stejně tam nechci...

A znáte tuhle písničku? Totálně jsem si jí zamilovala...A celkově  duo "Simon and Gafunkel"... :)




I don't know, how I feel, when I'm around you...

28. května 2010 v 17:59 | Áťa |  Vlna úžasnosti zaplavila zbytky normality...


Přesně tak se cítím právě teď... Ta písnička mě přesně vystihuje.A proč? Protože jsem svině! Aneb,pohádka bez happy endu o tom,jak Áťa řekla..."We have to break up..."

Strašně mě mrzí,že jsem to musela udělat zrovna tak skvělýmu člověku,jako je on. Nechtěla jsem,vážně ne,ale bude to tak lepší...Proč?
  Protože jsem se ukrutně zhádala s mamkou,budu se stěhovat 100 kiláků daleko,školu nezvládám a navíc... Necítila jsem se šťastná ani s ním a pomalu jsem přicházela na to,že ho beru spíš jako kamaráda,ačkoliv jsem nechtěla... A teď teprv pohádka o tom,že podle kamarádky,jsem hrdinka... Už jen proto,že jsem mu to řekla do očí,a ne přes pojebaný ajsko. No...Nejsem na to pyšná,že jsem se rozešla já s ním.Řekla jsem mu ty vražedný slova a čekala reakci... Ale jeho obličej neříkal nic,ani rozhořčenost,ani smutek... Ale já ty slova vzít zpátky nemohla...Já se sice přestala trápit....Ale považuju za normální,že mě bude nenávidět... I don't know...How I feel...

Jen vypadnout a všechno jí to říct...

27. května 2010 v 19:57 | Áťa |  Kecy z mojí krychle prázdna
...Aneb,co už hezkejch pár dní dělám...Večer pokaždý prostě musim vypadnout od týhle famílie a všechno to sdělit kamarádce,bez níž bych už byla totálně v háji...Z něj,protože mi pár věcí došlo,a taky z toho,že mi matka včera oznámila,že se stěhujem 80 kilometrů od města,kde bydlíme teď...A to jen proto,že jí to tady nebaví.Vážně je tak sobecká?

Nouzovým řešením a pomstou za to je jedině obětování se bydlet na intru...A nebo u táty.Ten bydlí kousek,do školy bych v pohodě mohla jezdit na kole...Háček je v tom,že jsme na kordy s macechou.Ne,že bysme se hádaly,ale spíš jen tichej odpor.To bych klidně přežila,jsem ochotná vždycky zmizet k babičce,kterej můžu říct všechno,protože ona je mi povahově hrozně podobná a možná proto jí mám tak ráda...Nemyslím to kladnejma nebo zápornejma,jen prostě tak,že všechno vidí stejně jako já.Extrémista - buď skáče radostí,nebo vybuchne a taky dokáže brečet celej den,ačkoliv důvody nejsou tak vražedný. Ale to jsem zase pryč od tématu.
 Domeček,kam matka chce,je nádhernej,velkej,prostornej,měla bych vlastní koupelnu (v domě jsou 3), celý podkroví napůl se ségrou a matka říkala,že je ochotna koupit nám tam kulec, a nebyl by problém ani krb.Moje vysněná ovečka by tam mohla spokojeně žvejkat trávu... A jedinej,totálně nejhorší problém je v tom...že je to TAK SVINSKY DALEKO!

Ne,vážně nikam nechci...Stačí mi můj malej kumbálek,kde se stěží nacpe postel,stůl a skříň...Miluju to tady... Prostě Áťulčin brloh,kterej do pozadí světa,daleko ode všech stěhovat nechci...A už vůbec nechci pendlovat mezi tátou a mamkou,po kterej se mi bude ukrutně stejskat,jestli jí celý tejdny vídat nebudu a budu mít místo ní náhražku v podobě macechy,která je občas hrozně fajn...jo,no dobře,mám jí ráda,ale občas... ... sakra už...

Nikdy bych nevěřila,že to budu takhle prožívat...

24. května 2010 v 17:56 | Áťa |  Vlna úžasnosti zaplavila zbytky normality...
Prostě jsem z toho hokeje nehorázně šťastná :D.

S kamarádkou jsme usoudily,že Vokoun je Bůh...Z 35 zákroků předtím nevychytal jen 2,teď z 35 vychytal všechny.Rusové jsou neskutečně naštvaní a to díky týhle bandě borců,kterou teď národ miluje.Nedovedu si představit,že by bylo něco podobného i s fotbalem...Protože ten je prostě hnusnej :D.

Nikdy jsem hokej ani fočus nějak neřešila,ale teď...Teď je to něco jiného.Vyhrát bez hvězd a es pohár? Skoro bych to přirovnala k Naganu, jehož příběh zná snad každý... Nemluvě o tom,že Jágrovi je 38,v Naganu to byl 26-ti letý mladík.To samý Vokoun,nezdá se,ale už mu bude 34...Nemluvě o zákrocích jiných hráčů,třeba bez Rachůnkovo 7 sekundovýho gólu bysme na finále nebyli vůbec...Sakra,za pár let odejdou takovýhle borci a národní tým bude v prdeli...

Tak,to by bylo asi vše k hokeji a hráčích,kterým patří veliký díky už jen za to,že se na ČR nevysrali jako 25 "star" z NHL...Doufám,že ty star si teď mlátí hlavama o zeď.

Trošku se sekli :D...Ortéza je moje nová kamarádka ;)

21. května 2010 v 18:33 | Áťa |  Hlavně nenápadně!
...a tak jsem tejden žila bez léčení zlomený kosti v palci... :D

Minulej pátek jsem hodila ústa a jeli jsme do nemocnice.Doktor řekl,že je to jen naražený, a tak jsem dostala jen obvaz a že to mám nechat v klidu.
Bohudík jsem dnes byla u mojí doktorky na kontrole a jí se to nezdálo,že mě to bolí pořád stejně, a tak volala do nemocnice na rentgen,jak vlastně ten můj vypadal. Řekli jí,že je ta kost silně naštíplá.
Tak jsme jeli zase zpátky do nemocnice.Opravdu,kost nad zápěstím směrem k palci je skoro na dvě části :D.A doktor mi řekl,že kdybych se snažila a ohla palec směrem k dlani,tak při troše neštěstí bych jí v pohodě dolomila...Aktualizace: Ano,ten palec jsem si vážně dolomila.Šikula,né?
Otázkou zůstává,jakto,že si toho minulej pátek doktor nevšiml?!

Vyplývá z toho,že jsem včerejší turnaj v softballe zvládla s naštíplou kostí v palci na ruce,kterou chytám, aniž bych o tom věděla... Neni to drsňácký? xD No dobře,sice jsem při každým chycení míčku padala k zemi s jekotem,jak to kurevsky bolí,ale... Never mind :D.

Teď budu 4 týdny kamarádka s ortézou,která vypadá odporně.Ale je stylová,černo-šedá.Někdy jí vyfotim :D. A neskutečnym způsobem se mi v ní odkrvujou prsty,budu muset vykoumat,co s tim...

See you soon :)

Kdo vyhrál zápas? MY!

20. května 2010 v 20:56 | Áťa |  Vlna úžasnosti zaplavila zbytky normality...
...Miluju vítězný pokřiky.A zvlášť,když jsme si je užívali my.My,ti cvoci hrající softball jednou v životě...

Takže,byla jsem hrát.S tlupou lidí ze třídy.Je strašně zvláštní,jak se lidi změní v jinym prostředí.Ve třídě takový tichý a na hřišti takový... živlové.Žeru je :D

V 8 ráno jsme měli nástup.Všichni pod návalem kafe...A hned v 8:05 první zápas.S těma nejhoršíma hráčema z turnaje jsme ho měli.Výhra 5:1 :D
  Druhej s lidma ze sportovní školy... Výhra 5:3 :D
  Třetí s lidma ze základky,v jejichž městě se hraje softball běžně...Projeli jsme to 9:4 :D
A poslední? Projeli jsme to 0:1 xD...Ale kamarádka se drsně pomstila jedný jejich hráčce tim,že se pořádně rozmáchla a dala šlupku o rychlosti cca 80km/h do jejího lýtka...Ta holka odskákala na metu zdarma :D...Jo,jsme zlý,ale taky to byla pomsta za buzeraci na kamarádky osobu,že se tváří jak debil... :) Dobře je setřela...Pak se jí báli :D.

Na krajským kole jsme byli 3.! :D Takže jsme si odnesli pohár,ze kterýho jsme následně v jídelně zkusili pít hnusný pití...Protejkal.Kvalitka, tohleto... Každopádně je pohár doma a my jsme jako největší držkolamy odskákali dom,of course v dresech s nápisem naší školy... Dokonalost. Ovšem nejlepší byla cesta ze hřiště do školy, kdy jsme táhli míčky,rukavice,pohár (!) a baseballku... Lidi v městský se nás normálně báli :D :)

Poznala jsem tam,jací jsou spolužáci...Některý hodně fajn,milý a ohleduplní,jiný zase namachrovaný hovada,co akorát pomlouvaj ostatní a sami nejsou lepší... Jsem ráda.

A softball mě neskutečně začal bavit :D

Just do it!

17. května 2010 v 18:16 | Áťa |  end
To se řekne lehce...A tak jsem vyzkoušela,jak moc těžce se to udělá.
http://sharadhaksar.deviantart.com/
   Tak,abych začala nějak pochopitelnějc (čekejte,že na konci to bude dokonale zamotaný a pochopim to jen já ;D)...
So,nedávno jsem zjistila,že mám silnej problém s minulostí,respektive s jedním osobou z minulosti.Ne tak dávné...Ano,přesně z téhle.
Jen těžko jsem se přes to,co se stalo přenášela, takže jsem nakonec byla divná i na svého přítomnost a to mě štvalo hodně,protože se s ním se cítím skvěle,ne tak hekticky a divně...
Rady od té nejlepší rádkyně? "Just do it,baby!"... Prostě jsem na to neměla myslet a udělat co nejspontánněji to,co si myslím,že je v té chvíli udělat nejlepší... A ejhle! Átinka je zase sama sebou... Teda,jestli se to za to dá považovat...

Každopádně mám teď jednu ze světlých chvilek mojí školou narušené povahy sangvinika.Poslední dobou mám takové "zkraty :D" častějc a častějc,vinu za to dávám jemu.Jen a jen jemu :).Tomu šílenci,se kterým jsem se včera za hodinu 30x prozvonila... ^_^

Jsem teď v rozpoložení štěstí,tak si zahraju na optimistu,jakým je Leesh [ :)! ] a řeknu jen...JUST DO IT! :) :D

Brečím bolestí a přesto jsem šťastná...

14. května 2010 v 22:32 | Áťa |  end
Tolik se toho stihlo stát za jedno odpoledne,teda v podstatě za 3 hodiny...S ním.

Takže,před asi 2 hodinama jsem se vrátila z nemocnice.Mám natažený vazy a svaly na palci a částečně i na ukazováčku pravý ruky... Bez obvazu na ruce to pekelně bolí a já se tu svíjim v křečích,co v tý ruce mám.

A stalo se to,milé děti,takhle...
Byla jsem venku s ním a mým čoklojdem Odíčkem.Děsně pršelo a my jsme lezli na kopec,pokrytej blátem...Já jsem vyšplhala až nahoru,on čekal dole..Já sešplhávala dolu a Odík mě táhnul rychlejc a rychlejc,až mi podjely nohy a já hodila držku,přičemž jsem dopadla na ruku a ještě jsem si vykloubila palec.Venku to ale tolik nebolelo a já si vesele skučela dál další dvě hodiny...  Po příchodu domů jsem se prostě rozbrečela a jelo se do nemocnice.
   Tam mě v podstatě poslali do prdele,co tam s takovou blbostí vůbec lezu.No,dostala jsem obvaz,mam to ledovat a bejt v klidu...A jak asi? :D

No,to je jedno,protože jsem konečně vyřešila to,co mě kvůli němu trápilo... Dneska jsem si to totiž navzdory tomu palci [jauvaaaa] užila.A on očividně taky. Vrátilo se jeho staré já,které mám strašně ráda a zmizelo to,který... Nic,nebudu se rozčilovat.Protože je to fajn a já zjistila,na čem jsem. *high five* ^_^

Končim,psaní tohohle slohu jednou rukou bylo dost vyčerpávající... :D

Dokážete udržet tajemství?

14. května 2010 v 14:12 | Áťa |  Kecy z mojí krychle prázdna
Já jsem se právě dozvěděla,že holka,který jsem věřila nejvíc a řekla jsem jí všechno to nedokáže...A to se vytahovala,že je jako hrob...Už jí nikdy nic neřeknu,protože to co kamarádce udělala...

No,každopádně... Vím,udržet tajemství je někdy hodně těžký,ale když je vážně důležitý...

http://hengki24.deviantart.com
Právě teď zjišťuju,že mám strašně rozházený myšlenky, že nevím,co mám dělat s tím,co se nestalo a taky proto,že zjišťuju,co se vlastně stalo...

V úterý večer přijela kamarádka Ellie a přivezla s sebou Hennu,tetování. Nejdířv ale,před kreslením jsem ještě vařila a to,co si mělo říkat jídlo,byla mimochodem i kaše.S mixérem jsme dělaly hrozný kraviny a přišlo nám to vtipný,nejlepší ovšem bylo,když jsem ten mixér vyndala ze zásuvky a pak se strašně divila tomu,že se ty nože netočí...

Tak,potom jsme na sebe kreslily.Podle šablony to ani nezkoušejte,nemá to absolutní cenu.Každopádně jsem to potom vzala do vlastních rukou a je z toho celkem slušnej soubor tetování. Pak sem hodim aspoň jednu fotku toho,co mi parazituje na zápěstí.

Ve středu ráno Ellie odjela a mě tu zbyla kopice Henny.Sice mám od toho žlutý hnáty,ale...Never mind,protože ty žvásty,co jsme u toho namlely a smály se tomu jako pitomý,mi za to stojí :).

Včera se stalo to,proč jsem teď tak zmatená.A ano,může za to kluk.Do prkna! Že já vždycky všechno tak zjebu... To bych snad ani nebyla já,kdybych něco nepodělala ;). Ale co,snad se to dneska nějak vyřeší... 

Teď tu je to foutou... A pokud vás to zajímá, vydrží to něco kolem dvou tejdnů,ale mě to vydrželo dýl, díky tomu,co se stalo pak... Podotýkám, že tohle je aktualizace po pár měsících :D