Listopad 2010

Just another day...

26. listopadu 2010 v 15:39 | Átina |  Vlna úžasnosti zaplavila zbytky normality...
Hello, everyone!
Výčet mých myšlenek právě teď nevydá na souvislej článek. A na to, abych pokaždý jeden napsala, a následně ho hodila do rozepsaných nemám náladu (ne, že by mě to jindy bavilo).
So...

Konečně tady začalo sněžit. Včera při angličtině (ne,že by tohle byla důležitá informace, ale učitel se dobře vztekal, že nevnímáme jeho, ale ty bílý chomáčky v okně za ním).
Takže jsem konečně mohla změnit vzhled kumbálku (nedávno jsem říkala,že svou nestálost umírním tím,že tu ten starej bude do doby, než bude sněžit). To jen tak mimochodem, jo, a abych nezapomněla - Autor obrázku v záhlaví. A doufám,že se líbí.

Nejen stěny tohohle kumbálku jsou jinak barevný. Můj reálný kutloch bude o Vánocích přebarven. Z vyblitě modrý na odstíny šedý. A do tý šedý budu kreslit červený a oranžový čtverce. A to bude jen tak mimochodem, perfektní.
Druhou otázkou je, že  mam tmavě modrej koberec, modrej obří polštář na sezení, modrou lampu, modrý radio, budík, a jiný detailnosti, tak jestli se to nebude třískat... Se nějak zmákne. Snad. A kdyby ne, furt můžu kecat, že to byl účel extravagantnosti (nebo nevkusu?).

Dneska večer jsem měla jít na piškotéku.Nebo na věneček. Nebo do mighty clubu (pajzl, jako každej jinej :D). Nikdo zaručeně nečekal, že nakonec nejdu nikam.
Kámoška, u který jsem měla spát v případě piškotéky má angínu.
Na věneček už nejsou lístky.
A do mighty clubu mě nikdo nedostane, když tam bude dneska J. slavit narozky. (Mimochodem, J. je kdosi, koho znám z prázdnin)
Achjo. Takže si dojdu maximálně tak pro chipsy, a budu koukat na filmy. Kdybyste jen tak čirou náhodou neměli na co mrknout, hodně dobrej film je 500 days of Summer. Taková trochu romantika, ale zároveň zvláštní typ filmů, který zbožňuju.

Jo, a abych nezapomněla, historie se opakuje. Ne, že by to bylo Deja vu, ale historie ala tohle.
(Nečtěte ten zbytek, důležitej je začátek toho článku :D.)
Aneb, ZASE mám ortézu. Na pravý ruce. Konkrétně ZASE na pravym palci. Stejně jako před půl rokem. Akorát ten rozdíl je v tom, že tentokrát nemám ten palec zlomenej, ale jen naraženej, a taky, že asi o 5 cm vejš k nehtu. A taky, že nemám tu ortézu tak stylově černo-šedou, ale je vidět hliníkový vystužení a modrá pěna pod tim. Yuk, Navíc mě s ní ten palec bolí víc, než bez ní.
Timhle tempem budu na pohotovosti brzo znát všechny doktory. A ano, zrovna tenhle poznatek se mi silně nelíbí.

Do tejdne tenhle design poletí s tim, že je málo ujetej na to, jak cvaklá je jeho majitelka.
Ou yeah!

Měníš se... A co hůř, já taky.

21. listopadu 2010 v 20:58 | Átina |  Vlna úžasnosti zaplavila zbytky normality...
Nejdřív bych chtěla apelovat na počasí. Tohle sněží/nesněží se mi fakt jakože vůbec nelíbí.

Takže...
Měníš se. A co hůř, já taky.

Proč zjišťujem, že si najednou máme co říct s osobou, na kterou jsme se před půl rokem báli i zamávat?
Proč vás po pár letech může nejlepší kamarád začít štvát jinýma názorama, za který by vás před pár lety sám odsoudil?
Proč najednou chcete změnit barvu pokoje z modré na oranžovo-šedou? Proč vás ta modrá na stěně najednou tak nehorázně štve, že byste nejradši běželi do nejbližšího marketu, nakoupili COKOLIV, a přebarvili ten modrej paskvil?
Měníme se. V podstatě všichni, a pokud zrovna vy ne, come on, napište pod tenhle článek komentář, a vyvraťte mi to.

Občas je to změna k lepšímu, občas... no, k horšímu. Teda, ne že by ten člověk byl najednou horší/ šílenější/cokoliv, jen vám už nepřipadá tak ženiální. Nebo naopak, tuhle změnu uvítáte.
Proto si co nejvíc užívejte toho, že máte třeba nejlepší kamarádku, protože za 4 roky se z ní může stát vyznavačka EMO (sakra, to je na nic, nemůžu napsat skoro nic, aby to někoho nenaštvalo), což vás může, jen tak mimochodem, hodně vytáčet.

Co může za to, že se měníme?
Mám pocit, že hlavní podíl na tom mají právě kamarádi. Nebo vlastně cokoliv, co vám za tu změnu stojí. A co hudba? Myslím si, že tahle mrška už taky změnila hodně věcí (mimochodem, tak mě napadá, že poslední dobou si v určitejch chvílích představuju, co by k tomu asi hrálo za hudbu- jestli ta děsivá, romantická, agresivní, nebo jemná a veselá... no, to je jedno, zase žvanim z cesty).

Upřímně- já změny zbožňuju. Z části je to asi mou povahou vodnáře, ale z části... Nevím. No, stručně a zkráceně je to asi tak, že víceméně každý tři měsíce si kompletně předělám stěny v kumbálku (teď myslím ten reálný). Už aspoň půl roku nehorázně toužím po změně větší, aneb- z modrýho paskvilu na stěně chci udělat ten oranžovo-šedej, jak jsem o tom psala na začátku.
Jsem člověk nestálý, a beze změn a se stereotypem dýchajícím mi na záda jsem... No, jako bych byla svázaná. A o to tvrdší pak ty změny jsou.

Před půl rokem bych kohokoliv ve svém blízkém okolí poslala s hip-hopem do hajzlu. Teď? Znovu se vracím do svých dětštějších let, kdy mi bylo 11, a nehorázně jsem žrala Eminema. Teď už to není tak slavný, pořád miluju SOAD, ale... No, už íp-óp (francouzsky to zní fakt dokonale :D ) tolik neodsuzuju.
Stejně tak jako lidi.
Snažím se zvyknout si na to, že moje okolí se bude měnit. Občas k lepšímu, občas k horšímu. Život je moc krátkej na to, abych řešila nedostatky ostatních, a tak pořád hledám něco pozitivního (teda, pokud to má ještě smysl, a daná osoba už u mě nemá bezvýznamný plusy na bodě mrazu). No, a upřímně...
Zatím mi to jde. Teda, většinou.

Tak naskle. Co je na skle?!

17. listopadu 2010 v 20:40 | Átina |  Vlna úžasnosti zaplavila zbytky normality...
Nevím, co mě na tom pitomym slovu tak vytáčí. Vždyť je to jen zaměněný písmeno. To je jedno, stejně ho nesnášim.
Naskle.
Volně přeloženo jako "Naschle", tedy "Na shledanou".Stejně to slovo zní... No, jako na skle. Ano, Áťu opravdu dokáže vytočit, i když má člověk jen děsivou výslovnost. Teda, spíš jsem na to přišla dneska jen náhodou, když jsem jela s kámoškou busem z Bad Fussingu domů, a za náma seděl týpek, co očividně vyřizoval pracovní hovor. Ukončil ho tím -ani to nechci napsat, jak mě to děsí-... Naskle.
Zabít je ho málo! Umlátit tim telefonem, a ještě na něj s ďábelským úsměvem říct "Tak naskle!"

Mimochodem, né, že by to někoho zajímalo, ale... v úterý byl rodičák, a Áťa pořád žije. Úspěch třetího kalibru! :D Teda, kdybych nepřežila, aspoň bych neska nejela do toho Bad Fussingu, a nebyla bych nas...štvaná na toho týpka, jehož xicht mi navždy bude zahalen tajemstvím.
Bod pro něj.

Jo, a moje nejdražší sestřička ke mně projevila důvěru. Skvělý. Budu na jejím maturáku lanařit lidi do tomboly.
Já, osoba stydlivá jak prase (teda, dokud mě někdo fakt nenaštve).
To bude dobrej džouk.
Ale mám to promakaný. Neuhodnete, jak budu nekupující lidi zdravit při odchodu.
Děsivě.
Teda, jim to asi tak nepřijde, ale já... budu drsňák.
Říkat jim budu...
Naskledanou.

Pocit přátelství

14. listopadu 2010 v 17:45 | Átina |  "Kreativní" Áťa
Kdo je vůbec hoden toho, být pasován na přítele?
Spolužák?
Kamarád z dětství?
Náhodný kolemjdoucí?
Osoba, kterou vidíte poprvé životě, ale Facebook vám řekl, že odteď jste přátelé?

Nejlepší kamarády poznáte těžko. Ale když se vám to povede, tak máte... no, co vlastně máte? Pomíjivý pocit. Nic totiž netrvá věčně, a i s nejlepším kamarádem můžete být za 5 minut na rozbroje, které se neurovnají za celý zbytek života.

Jak vůbec poznáte, že je to už váš přítel, a ne jen pouhý známý? Bodnete se snad do prstu, a slíbíte si s ním věčné bratrství? Napíšete listinu, kterou zarámujete a pověsíte si jí nad postel?

Upřímně, nejsem typ člověka, co by se svěřoval každému, koho potká na ulici. (Teda, krom blogové ulice.) Tím pádem si myslím, že přátele poznám tak, že už se jim nebudu bát svěřit nějaké své tajemství. Budu si s nimi moci povídat hodiny o čemkoliv, a ani za největší kravinu na světě, kterou jsem provedla kdysi dávno, mě neodsoudí. Že jim budu věřit.
A když mě zklamou?
To je druhá otázka.
Jsem osoba, která neodpouští snadno. Teda, občas. Nebudu lhát, pár kamarádů jsem taky  zklamala.Vyprávění o tom by vydalo na celej článek.
No, to je jedno, zpět ke slovu "přátelé".

Zajímalo by mě, jakou kamarádkou jsem já.
Nebo spíš, čím jsem si to oslovení "kamarádka" zasloužila. Jestli mě ovšem některá/ý z mých přátel takhle vůbec bere..
Totiž, co když vy berete člověka za přítele, a on vás tak vůbec ne?

Těch pravých přátel si važte, jak nejvíc můžete. A pokud je nemáte... Jak řekla L.o.u, nebojte, on se pravý přítel jednou najde. :)

"Never say never... And never say forever."
Pro moje nejvíc nejlepší kamarádky Elí a zouzwika.

Hrůza a děs po deváté, aneb Photos :)

13. listopadu 2010 v 22:42 | Átina |  "Kreativní" Áťa
Achjo. Tak fajn, už vám nikdy nebudu líčit svoje sny. Přísahám.

Za to tu mám pár fotek z jednoho výletu, kterej jsme podnikli... no, jaksi dávno. Tak měsíc dozadu to bude.
Každopádně jsou to jen ty nejhezší/nejlepší/nejmíň hrozný.

Enjoy :)
...
No, takže, na první fotce by měl bejt hlavním objektem buk, ale jestli někdo poznal zříceninu hradu za ním, má u mě malé bezvýznamné plus.

...
Hmm. Pokud někdo tuší, co to je za skálu, má u mě další malé bezvýznamné plus. Mimochodem, já sama nemám ponětí, a to jsme šutry brali minulej rok :D (shame on me)

...
A tenhle třetí? To je polorozpadlej dům na břehu Vltavy. Líbily se mi listy v kontrastu s ním, a škoda, ale musela jsem ho upravit.
Tududum. 
Copyright by Áťa ;)

Co to, sakra?

11. listopadu 2010 v 17:04 | Átina |  Kecy z mojí krychle prázdna
Věřte,nebo ne, tohle se mi vážně zdálo.


Sedím v autě, na místě spolujezdce.
Všude je šero, ale ne moc na to, aby musely svítit pouliční lampy, nebo světla u našeho auta.
Ani nevím, co to je za značku auta, jediné, co mi probíhá hlavou je "co tu dělám?!", a to, že barva auta nejspíš bude modrá.
Právě teď nasedá mamka. Říká něco o tom, že musíme chvátat, abychom stihly koncert, co začíná v 8 večer. Koukám na hodiny, co jsou nad vypínačem klimatizace- je půl sedmé.
Vyjíždíme, a než se stačím rozkoukat, jedeme javorovým lesem po nové silnici. Je podzim, a tak listoví náletníci, co se nám lepí na přední sklo, vypadají všelijak. Když se listy odhrnou, vidím, že před autem něco běží, a proto jedeme pomalu. Říkám si- co to sakra je?
Je to žena s bledě modrou kůží, oblečená jen do pár hadrů. Vypadá, že jí je něco kolem padesáti.
Najednou zrychlila, a když se podívám na tachometr, jedeme rychlostí kolem 30 km za hodinu. Mamka si stěžuje, že přijedeme pozdě, a tak zrychluje a snaží se tu ženu předjet. Ale ona záhadným způsobem taky zrychluje, a za běhu sebou začně mlátit, jako by byla v agonii.
Mamka je vyděšená, stejně jako já, ale ta osoba se prostě nedá předjet. Žena se na nás nenápadně podívá, a já jsem vyděšená ještě víc- má strašně vykulené oči, protože nemá víčka. Rty má svraštělé a modré.
Asi nejsem sama, kdo se bojí nejen proto,že už je skoro tma, a tak se mamka naštve, strhne volant ke straně tak, abychom to stvoření co nejrychleji objely. Znovu koukám na tachometr a vidím, že to funguje- vyhly jsme se té ženě, a už si to valíme na koncert rychlostí 110 km/h.
Auto nás ale neposlouchá, a smykem letí do příkopu. Když vylézám z auta celá polámaná, vidím v příkopě zapadaném listí čouhající ponožku. Nedá mi to, a závěj listí odhrnu.
Mrtvola. Dítěte. Můžou mu být asi 3-4 roky. Má jen plenu, a rty má stejně modré, jako ta běžící žena…
…a přesně ve chvíli, kdy se snažím podívat, jestli mu náhodou srdíčko ještě netluče…
…se probudím.

Chci zapálit nebe

10. listopadu 2010 v 20:17 | Átina |  "Kreativní" Áťa
Za všeho, co mě dnes napadlo a potkalo se vzmůžu jen na "kafeeee".
Aneb, jsem mrtvější, než jindy.

Tak. Teď jsem napsala sáhodlouhej článek o ničem. Zase jsem ho smazala, protože byl, no, jak to říct, o ničem. Kupodivu mi nějak dochází, že poslední dobou moje články stojí vážně totálně za nic (jako by to někdy bylo lepší, že). Jedinou mojí chtěnou myšlenkou je ta o kafi, a když ne tahle, tak ta o tom, jak se mi nechce do školy. Vážně mě začíná štvát, že jsem na ten gympl lezla. Furt se buď učim, nebo myslim na učení, nadávám na učení, a když už je moc pozdě/hodně brzo ráno na to, abych se učila, tak jdu spát, a stejně nic neumim. Díky tomu hodně kamarádim s kofeinem, protože probdělých nocí stále přibývá... A přibývá. A tím se dostávám k tomu, proč nestojí ty články za nic.

Tím, jak se zhoršuje už tak mizerný talent k psaní, tím se zlepšujou myšlenky na básničky. Včera jsem šla ze školy a nevím jak, ale hlavou mi problesklo, že "chci zapálit nebe". Čistě hypoteticky by se taková myšlenka dala provést, ale prakticky by to bylo za a.) trochu nemožné, a za b.) no, protože... kterej blázen by se pokoušel zapálit nebe? No, o jednom *blush* bych věděla, ale to je jedno.
Jak cesta ze školy pokračovala... No...

I don't get it...

7. listopadu 2010 v 18:45 | Átina |  "Kreativní" Áťa
Situace opakující se více než pravidelně- zmatená ze svých myšlenek, zmatená ze svých kamarádů, ze svých pocitů, a taky nechápající, proč se to všechno děje.

Proč se vždycky někde objeví nějakej zádrhel? Sakra už, ne, nehledám je schválně, ale na první pohled si toho zádrhelu člověk všimne, a reje to ve vás tak dlouho, až to nevydržíte, a bum- je to v hajzlu.
Jednou je to to, že je trochu nižší.
Jednou je to to, že je to váš spolužák.
Jednou je to to, že je o hodně let starší.
Jednou je to to, že je neúměrně blbej na to, jak je hezkej.
Áááá!

Ne, kašlu na to. Udělám to jako kamarád (teda, víceméně), kterej to neřeší, a prostě si užívá. Žádný "zavolá, či nezavolá?" a podobně. Prostě... pohoda :)

No, k titulku... Nechápu to. Já, osoba stydlivá, nenápadná... A že až tak? (No, kamarád taky rád,ale kamarádka nechce) Nesnášim, když bych toho sem napsala tolik, ale pořád mi hrozí, že sem chodí kamarádstvo, co by to na mě vykecalo. Achjo... No nic. Bude vám muset stačit "až tak?"

Mimochodem, jak ste si užili víkend? Já naprosto úžasně (doufám,že z toho cítíte ten sarkasmus). Byla jsem u taťky, a díky tomu, že jsem celej víkend hlídala brášku mám pocit, že se mi o Legu bude i zdát.

Každopádně bych měla začít řešit Vánoce. (Napadá mě, že jsme včera psali Ježíškovi :D)
Let it snow, let it snow, let it snow...
Už chci sníh. Nejen proto, že jsem slíbila, že tenhle design můžu změnit teprve až napadne bílá pokrývka zmrzlých kapiček vody seskupených do útvarů vloček (aneb, nevěděla jsem, jak jinak napsat slovo sníh ;D).

Shooting *bang* *bang*

4. listopadu 2010 v 22:20 | Átina |  Vlna úžasnosti zaplavila zbytky normality...
Když si vzpomenu na to, jak nám angličtinář předváděl slovíčko "shooting" a použil k tomu grimasy *bang* *bang*, vzpomenu si jedině na písničku od Nancy Sinatry...

"Happy Diwali!"
Přesně takové přání mi dneska řekl S. Sice by vám jeho celé jméno stejně nic neřeklo,ale to je jedno. Důležité je,že se hrozně divil tomu,že neznám svátek v Indii a jiných zemích- Diwali. Aneb, festival světel. Prej je všude strašná spousta svíček, lamp a zábavy. Chvíli o tom vyprávěl a tyjo, vypadá to dobře. Ale to nemění nic na tom,že se divil, že tady Diwali neznáme, nemáme, neslavíme. (Nutno dodat, že S. je z Indie)

Když už jsem u slavnostních akcí, dneska jsme byli se škol(k)ou na koncertě Janáčkovo tvorby. Upřímně, třídní mě pěkně naštvala. Cpala nám, ať si vezmeme společenské oblečení. Nakonec sama přišla v tom, co nosí od začátku tejdne do školy. Já na tom ještě nebyla tak blbě, ale kamarádka přišla na botách s jehlama a nutno říct, že ona, člověk,co v tom neumí chodit, nadávala nehorázně. Jinak jsem si koncert víceméně užila (teda, na to, že tuhle hudbu neposlouchám).

Když už jsem u hudby, mám pocit, že mi cvaklo. Celej dnešní den poslouchám francouzkej hip-hop, a nutno říct, že mě to docela chytlo. Zase. Ne, doufám, že se nevracím do doby svých 11 let. System of a down zůstanu věrná navždy, teda... Doufám. Každopádně, pokud francouzskej hip-hop neznáte (dokonalé eRRR všude), zkuste pro začátek třeba... No...
A z dalších je hrozně hezká třeba... Pitbull, Boulbi, Mauvais garcon etc.

Tak. A teď se jdu zakopat za zradu svýho přesvědčení.

Jo, a... ne, nic.

"Czechoslovakia" je jazykolam

2. listopadu 2010 v 21:53 | Átina |  Vlna úžasnosti zaplavila zbytky normality...
Když v Indii máte kamaráda, co říká, že umí perfektně anglicky, řekněte mu, ať vám vyspeluje "Czechoslovakia". Prej uvidíte, že si na tom vyláme zuby.

Aneb, Átě bylo připomenuto, jak je svět obrovskej a rozlehlej.
Díky DeviantARTu (galerie na netu) jsem poznala spoustu nových lidí.
Jednou z nich je i (teď už známá) holka z Argentiny, jejíž grafiku, koláže a víceméně všechny obrázky obdivuju.
Ptala se mě, jestli nemám facebook. A já, jako většina populace face vlastním, a tak jsem jí ho dala. Tam si mě hned přidala do skupiny, kde ona, její kamarádi, nebo další lidé z různých koutů světa přidávají svoje výtvory a jak jsem tak pochopila, ostatní jim píšou kritiku, nebo se prostě jen kochaj obrázkama, který jsou leckdy hodně, HODNĚ povedený.
A dneska večer si mě do přátel přidal týpek, co je taky v tý skupině kreativních tvořílků. Kupodivu je z Indie. Za tu hodinku, co jsme spolu kecali jsem se dozvěděla hodně. Že je to webovej programátor, co ve volnym čase navrhuje a designuje. Taky mě podpořil v mojí hodně chabé angličtině, prej to zas tak strašný neni. A hlavně se chybama učím, takže ke konci už tomu docela aji rozuměl. Každopádně- ptala jsem se ho, jestli zná Českou republiku. A on se mě jen nenápadně zeptal "Do you mean Czechoslovakia?" (myslíš Československo?)
Rázně jsem mu vysvětlila, že už od roku 1993 jsme Česko a Slovensko. Ale stejně, řekla jsem mu, že jsem ráda, že aspoň tuší, že nějakej takovej stát existuje (co je 10 mil. obyvatel proti 1,2 miliardě, plus fakt, že amíci nemaj tucha vůbec), a že nás nepovažuje za Čečensko, Čad, ani nic podobnýho. On se rozpovídal, a že prej je pro Indy hodně těžký vyslovit anglicky (!) slovo "Czechoslovakia". To mě rozesmálo, že jim přijde těžký tohle, a tak jsem jen odpověděla ve smyslu, že "Což Czechoslovakia, ale sám českej jazyk je tak těžkej, že i Češi ho zvládaj jen ztěžka."
Po chvíli už šel, protože jsme nezapomněli pořešit ani časovej rozdíl a dobou, kdy tady bylo 19:10 tam bylo 23:45.

A protože tady už taky začíná bejt pozdě, jdu se konečně učit dějiny umění. A pak ájinu, ať s nim mam příště zase o čem povídat :)