Únor 2011

Ignorace nejvěčí

25. února 2011 v 21:25 | Átina |  Hlavně nenápadně!
Jo, já vim, že nejvěčí se píše s tš. Ale i na ignoraci nejvěčí u mě platí heslo - ignorace nejvěčí.
I přesto, že se na stránkách Autorského klubu nějak nehlásím a neangažuju se jako jiní členové, zpráva, že se bude vyhazovat přes 50% členů, se ke mě donesla (já jen, že AK neni pod ignorací nejvěčí ;). A tak pomalu balim bágly (muhehe, znáte tu písničku od Coco Jamba?)...
Zjistila jsem, že propadám z češtiny.
Ne, že bych byla češtinářskej analfabet, ale podle učitelky jsem malej ignorant. Diktáty mívám nejlepčí ze třídy, pravopis v pohodě... Ale chybka nastává ve chvíli, kdy nám je nacpána písemka na přísudky. I přes snažení nejvěčího kalibru to nedávám a bohužel, je mi to celkem jedno, protože k naučení se těhle kravin, co mi nikdy k ničemu nebudou, se prostě nedokopu. Další chybka ovšem nastává ve chvíli, kdy se takováhle zkurvená (ehm, to jinak ani nejde...) písemka počítá jako čtvrtletka. A tak, moji milí čtenáři, najednou propadám. Hehe :D
Zase jsem si do ucha nacpala flash (roztahovák, expander, říkejte si tomu jak chcete :). Po asi půlroku bez fimovýho čehosi nacpanýho v uchu jsem zase začala závislačit na barvičkách a honbou za centimetrovou džuznou v uchu. Fakt, že kdykoliv vyndavám zmíněný flash z ucha a okolí si zakrejvá oči, se mi vážně líbí. A to, že se jim to nelíbí? Paráda! :P
A připomínky, že se ta díra v uchu už nikdy nevrátí zpátky... Ano, nevrátí. Ale z 9 mm, co jsem tam měla v červenci, jsou teď v únoru milimetry tři. Chňá :)
Novinky za poslední týden...
Sérii mnou navštívených maturáků zakončil ten nejlepčí. Teda, tenhle rok se mi líbil nejvíc. A vůbec to neni tim, že jsem v tý třídě znala snad všechny lidi, přičemž jednoho líp, než většinu svých kamarádek. Hehe, to zní tak blbě, až to neni hezký. Každopádně, i přesto, že tam bylo 13 lidí z naší famílie, dokázala jsem se zlískat. Ani nevim, jak... :D Protančila jsem večer, s bráškou jsme si dali ploužák... Unavená jako kotě jsem si šla před půlnocí sednout do řady sedadel, abych omrkla, jak moc sedřený nohy mám. A najednou BAF! Ve společnosti milého neznámého jsem byla jen chvilku, ale i tak... Ááá :) No, ignorace nejvěčí se nekonala. Teda... Začínám se do toho zamotávat. Popojedem...
Muhehe, začala jsem dělat design na blog. Nápad jsem měla, materiály jsem měla, dovednosti taky... Po úmorných hodinách jsem to dokončila a s dobrým pocitem šla spát. Chybka se vyskytla ve chvíli, kdy jsem svůj výtvor zapomněla uložit. Heh... -_-

Jeden velkej průšvih

17. února 2011 v 19:09 | Átina |  Vlna úžasnosti zaplavila zbytky normality...
Včera večer jsem byla na maturáku jedný třídy od nás z gymplu. Šla jsem tam s Heroinem. Nebo to tak aspoň mělo být...
Začalo to nádherně. A to myslim vážně. Před kulturák jsem přišla promrzlá na kost, protože jsem (hroznej chytrák) šla jen v šatech, lodičkách, zimní bundě a... no, silonky jsou proklatě tenký. Hned jsem (i přes to, že jsem nechala doma brejle, ehm) uviděla stepujícího Heroina, a tak žůžovej večer (och, já naivka) mohl začít.
Choval se jako dokonalej gentleman. Říkám si, že dokonalej večer by to byl, kdybysme tam ani jeden neměli spolužáky. Totiž, ve chvíli, kdy jsme potkali kámošku s jejím klukem, Heroinovo spolužákem, se to posralo. Po chvíli totiž přišli další jejich spolužáci, a když se začaly slejzat i spolužačky, rezignovala jsem.
Nejdřív jsme šli jakožto skupinka na pochybnej španělskej svařák (paradox, hehe :)) a ke mně a Heroinovi se cestou do Sport baru přidal jeho kámoš. Po pár tequilách a mým friscu se to začalo rozjíždět. Zábrany šly do kopru.
Ani nevím jak, ale najednou jsem stála s bandou lidí kolem pár španělskejch lektorů.
Jo, já vim, hned jsem zpátky u zábran. Takže... Po pár fotkách, kde se tvářim jako idiot (ale jsem tam s Heroinem a Friscem, to je hlavní :D) jsme to zakotvili v zmíněným Sport baru vedle sálu. Ani nevim jak, ale najednou jsem flitrovala s Heroinovo kámošem, co tam s náma nejdřív šel. Zval mě tančit ploužák, ale já odmítla.
Šla jsem si pro další Frisco. Otočila jsem se od baru a tři týpci na mě z povzdálí koukali a všichni se usmívali. Říkala jsem si "co to, sakra..." a pak, když jsem prošla s Friscem směrem k sálu kolem nich, jeden z nich za mnou přišel, jestli nechci jít tančit... Guess what. Já zase odmítla. Vždyť ploužáky jsem přece měla tančit s mým doprovodem... Nebo ne?
Fajn. To už jsem byla nalitá natolik, že jsem nechala svoje stydlivé já někde i s tim Friscem, a šla pro Heroina. Jenže, chybka v matrixu... On, že nikam nejde, protože by sebou díky těm tequilám seknul. To už jsem byla naštvaná na něj, protože jsem kvůli němu odmítla dva nádherný týpky, a on se opije a vymlouvá se, že nikam nejde... Když jsem si zatancovala s kámoškou, přišla jsem na to, že honem rychle musim dom, protože poslední bus jede za 10 minut. Heroina jsem hledala s tím kamarádem, co mě zval a  kterej byl pořád milej. Našla jsem Heroina s bandou jakejchsi holek u baru. Naštvaná kvůli těm ploužákům jsem mu řekla, že buď jde tančit (díky bohu za noční spoje ;)), nebo jedu domů s kámškou... No, takže jsem jela s kámoškou. Ale to jsme šli společně pro věci (promíchali jsme si totiž žetonky od šatny) a on mě doprovodil na zastávku. On, i s promilemi v krvi, je nehorázně stydlivej. Takže po nenápadném "ahoj" jsme se rozloučili a on šel zpátky do kulturáku kalit beze mě.

Za normálních okolností bych se na něj ani nevybodla. Jenže to bychom se na sebe nesměli v průběhu večera culit jako dva cvoci, chodit zavěšený na sobě a ochotně se k sobě tulit, kdykoliv to šlo...

Když jsem vystoupila z autobusu, řekla jsem si, že brečet kvůli tomu večeru NIKDY nebudu. Jenže jsem ale ušla cestu ze zastávky domů, a u vchodových dveří mi došlo, že tohle nezvládám. Ve výtahu jsem se rozbrečela. Pak celou noc nespala. Matka do mě dneska celý odpoledne hučí, že když už jdu chlastat, tak mám jen tolik, abych byla další den v pohodě. Měla jsem sto chutí jí odpovědět jen "Víš, mami, on se na mě vykašlal..."

Nevím, co mám dělat. Jestli to má ještě cenu? Možná bych se to dozvěděla kdyby nezdrhnul, jakmile mě dneska uviděl.

Gentle(wo)man

11. února 2011 v 23:31 | Átina |  Vlna úžasnosti zaplavila zbytky normality...
Zdravim :)
Vždycky, když chci do něčeho začít rejpat, jdu sem. A poslední dobou je předmětem mého zkoumání pojmenování našeho vztahu s Heroinem.
Kamarádi nejsme. Na to moc slintám, když projde. Ale chodit spolu nikdy taky asi nebudem. Na to jsme moc dychtící po svobodě a nezávislosti. A dneska, dámy a pánové, jsme to domákli. Představuji vám svou maličkost a Heroina jako

Gentleman&gentlewoman
A to proč? Protože po sledu událostí jsem se ocitla ve slepé uličce, a tak záhadným způsobem nevysvětlitelného původu,historie a jiných důležitých okolností, které všechny zajímají, spolu jdeme na maturák.
Čelist zpátky nahoru. Opravdu jsem se dobrovolně přišila k tomu jít na ples v mini šatech, s botama na podpatcích, ve společnosti nádherného kluka.
I přes upozornění, že ho podpatkama zabiju, protože taneční kolem mě prošly jen hodně zdaleka a pořádně mě nakopnou až příští rok... nezdrhnul. Moje jediná úniková cesta, a to ta, že ho ukecám, že neumím tančit, selhala. A já se ptám... Proč?
No dobře. Chtěla jsem tam jít já. Teda, dneska. A včera se u mě nacházely dva lístky. Jenže to jaksi nevyšlo, a tak je tohle náhradou.
Ano, debilní výraz v kombinaci s americkym úsměvem už mě přešel. Ale děs z toho, že tam sebou seknu bohužel ne. A tak tam budu se svým gentlemanem a budu ta nejhorší gentlewoman na světě.

...
Sice navždy budu nejhorší gentlewoman na světě, pořád ale dokážu udělat ze své sportem strhané kamarádky nádhernou dámu. Aneb, Áďa šla dneska na ples místo mě.

Pozvala svého vyvoleného. A na mě padla řada, abych Adél pomohla s účesem a líčením. A tak, když přišla, a já měla hodinu na to "vylepšit" ji, napadlo mě jen "challange accepted!", jak to říká Barney.
Vlasy jsem jí vyžehlila, xicht napatlala všemožnejma přípravkama, aby jí obličej během večera neslezl, nalíčila jí, nacpala plnou hrst náplastí, asi milionkrát jsem jí zopakovala, že je krásná, dokopala jsem jí na autobus a ještě napsala SMS, ať nezdhrhne, protože její vyvolený na tom určitě neni jinak. Klaplo to. Fajn. A co já?
Mně tady Adél nechala asi 4 tašky svejch věcí, občanku, neskutečnej bordel a kopici připínáčků, který mi vysypala do postele.
Ehm.
Zabiju jí.

Ňák se to bortí

7. února 2011 v 17:31 | Átina |  Hlavně nenápadně!
Oficiálně patřim mezi bandu lidí, co teď ležej doma s chřipkou. Nebo si to aspoň myslim. A vzhledem k tomu, že jsem sice doma jen jeden den, ale i přesto příliš přemejšlim, shrnula jsem si pár věcí a došla k závěru, že se to ňák bortí.

A co že se to bortí?

Moje přesvědčení o tom, že nebudu rejpat do vztahů a budu nad nima uvažovat jako kluk.
Snažila jsem se neřešit náš "vztah" s Heroinem moc emočně. Prostě si jen užívat, dokud můžu, nechat věci plavat a nehrotit to.
Ale jako pokaždý, když v sobě něco dusim, lehce mi ujely nervy.
A tak se to lehce, opakuji LEHCE začalo bortit.
A nebo si to jen myslim, nic se nebortí...  Každopádně, přijde mi odporně divný, že nejdřív se chováme jak ty nejzamilovanější hrdličky na světě (za 14 dní bylo mezi jeho a mým telefonním účtem posláno kolem 170 SMS, až přijde účet, jsem oficiálně mrtvá), a teď neni schopnej ani napsat na blbej féééjsbuk.

Taky se mi bortí plány.
S Heroinem.
O to smutnější to je...
Snad to vyjde. Fandim si, že do zejtřka budu zdravá jak kuře.

Bortí se mi vidina toho, že půjdu na supr-čupr Valentýnskou párty. To, že tam půjdu s mojí osobní značkou heroinu už jsem vzdala dávno, ale teď se bortí už i představa, že tam vůbec půjdu. Chřipka jedna sviňácká...

Zase jsem zapomněla, co mělo bejt podstatou tohohle článku.

Trochu mimo...
Přišla jsem na záhadu mého roztrhlého kabátu. Teda... na jedný "pařbě" jsme trošičku pili, a když jsem šla doprovodit kámošku k autu, zjistila jsem, že mi někdo vzal kabát a asi na něj dupnul, nebo tak něco, protože jsem přes záda měla u švů asi 20 cm dlouhou džuznu (tímto držme minutu ticha za můj žlutej kabát, protože ta díra je fakt nenápadná, a ani šicí um mé mamky na něj nestačí, fňuk). No, a před pár dny jsem prohrabávala kapsy toho kabátu, páč jsem hledala čepici, a co jsem nenašla v jedný kapse? Zlomenou cigaretu.
Jedinej, kdo tam měla cigára, byla kámoška, takže jí začínám silně podezřívat...
Muahahá, Sherlock Holmes ze mě bude.

Happy B-day!... Really?

1. února 2011 v 22:32 | Átina |  Kecy z mojí krychle prázdna
V den svých narozenin pociťuju, jak odporný je facebook zlo. Ze čtyřiceti lidí, co mi napsali na zeď s velkým Zet vzkaz s přáním všeho nejlepšího, jen kolem pěti lidí o mých narozeninách ví i bez facebooku. A to je smutný. Jsem ráda, že se těch pětatřicet lidí vůbec ozvalo, ale... VÁŽNĚ?
O svých nejbližších si pamatuju tyhle informace tak nějak automaticky. A o tom to je... Kdybych totiž informaci o datu narození na facebooku vymazala, jen ti praví přátelé a známí by se ozvali.

To je jedno. Popojedeeem...
Výzo.
Snad nejčastější a nejvlezlejší otázka podle hodně lidí na světě. Teda těch, co chodí do školy.
Řekněte mi... když se vás aspoň 5x každej zeptá na známky, nevzali byste právě to vysvědčení, na který se ptají, a nenacpali jim ho do nosu?
Proč jsou tak velkým měřítkem v životě právě známky?
Když si na vás učitel zasedne, tak pak ani nejsou moc objektivní.
Mě by taky bavilo dělat třeba kadeřnici, protože by se mi líbila vidina toho, jak nějaká holka na maturáku sklidí úspěch s účesem mojí tvorby... A tak. Ale říct tohle doma? Už to slyšim...
"Ses zbláznila, ne? Přejít z gymplu?"
To já jen, když bylo to vysvědčení...
Btw, máme v plánu naše výpisy nenápadně rituálně spálit... *ďábelský smích*


Říkala jsem si, jak děsivej tenhle tejden bude. Nebo aspoň dnešek.
A ono?
Nic.
Teda, víceméně.
Zahnala jsem svoje obavy o to, jak se to má se mnou a Panem Heroinem.
Brutálně jsem se přežrala kámoščinýho dortu, kterej mi pekla. Byla to sice skoro buchta, ale to je jedno. Byla úžasná, ženiální, čokoládová, a to se cení.
Taky jsem přišla na to, jak úžasný je můj spolek šílených kamarádek.

Začala jsem uvažovat o tom, že vážně někam přejdu z tohohle ústavu.
Pak jsem si vzpomněla na Heroina a jeho odpověď "budeme si blíž :)", když jsem dneska šílela, že se v nejbližší době stěhujem kamsi 100 kiláků daleko a já budu bydlet u táty.
A přesně tady se to zlomilo. Bez něj by byla nová škola děs.
Sakra.

Btw, vzpomněla jsem si na Luštělu a jejich "patnáctiny"... v čem je změna? mám bejt najednou veeeelká holka? EH?!! :D
(no fajn, hnusná zelená kartička říká něco jinýho, ale... schválně, za jak dlouho jí ztratim ;D :))